Prestižní literární cena za knihu Evropa v agonii pochodů smrti

Unie českých spisovatelů (UČS) je profesní organizace literátů, publicistů i výtvarných umělců. Zastřešuje ji týdeník LUK: literatura – umění – kultura. Od roku 2006 uděluje UČS tzv. Cenu Unie českých spisovatelů a to za mimořádný tvůrčí počin. Ceny se vždy laureátům předávají zkraje listopadu na slavnostním shromáždění, které letos znemožnila druhá vlna pandemie koronaviru. To však není na překážku, abychom si nepředstavili badatelku, publicistku a spisovatelku Milenu Městeckou, která jako jedna ze šestice vyznamenaných obdržela prestižní ocenění jmenované spisovatelské organizace. Stalo se tak za jedinečnou knihu Evropa v agonii pochodů smrti 1944-1945.

Publikace nese podtitulek Po stopách pochodů smrti Lidických žen, vězňů a válečných zajatců. V loňském roce ji vydalo pražské nakladatelství Orego v pevných deskách, o téměř třech stovkách stran hustě sázeného textu, bohatě  doplněné spoustou fotografií, map a nejrůznějších dokumentů. Nechybí kapitoly vysvětlivek a poznámek i pramenů, ze kterých autorka při své práci rovněž čerpala a o které se opírá.

Krátce řečeno, jedná se o publikaci, která autorským přístupem, hloubkou a širokým záběrem, bohatstvím faktů a materiálů i čtivým zpracováním, nemá v současné knižní produkci rovno. Dá se říci, že padesát let u nás nic rovnocenného nevyšlo.

Milena Městecká při křtu své knihy v Lidicích v loňském roce; Foto archiv Mileny Městecké

Dejme ale slovo autorce

Kniha je distribuována předními knihkupci, k zakoupení je i v Lidicích, jak v památníku samotném, tak i na recepci zdejší Lidické galerie výtvarného umění. Odtud se začal odvíjet celý příběh desetileté autorčiny práce na tomto mimořádném díle. Milena Městecká na naší otázku, proč vlastně takovouto knihu napsala, odpovídá:

„Tato moje práce má za úkol nejenom poučit neznalé, ale především vyvolat zájem o tuto tématiku tak, aby i současné generace nejen pochopily význam obětí nacistické zvůle, ale i obnovovaly a pečovaly o jejich pomníky a pietní místa, značící hromadné hroby ubitých a zavražděných vězňů koncentračních táborů a válečných zajatců z konce druhé světové války. Zkrátka – NEZAPOMENOUT na ně! Není jich málo, a o celé řadě hromadných hrobů se navíc neví. Co však známo je, jsou údaje, které říkají, že o život muselo přijít něco mezi třetinou až polovinou z 850 000 tehdejších vězňů z oficiálních záznamů koncentračních táborů, tedy něco mezi 250 000 až 375 000 muži, ženami a dětmi.“

Milena Městecká ve své knize tedy mapuje pochody smrti z celé Evropy. Od Ukrajiny až po Balt, od Baltu až k Alpám, od Alp k Podunají a na Balkán, a především našeho území. Střízlivými slovy badatelky popisuje jejich trasy i mašinérii a německou zběsilost a nacistickou brutalitu, která se tenkrát nezastavila před ničím. Je také známa tím, že se sama, popřípadě se skupinkami stejných nadšenců, vydává na cesty trasami pochodů smrti, kde nejenom bádá, pátrá a klade květiny na hroby, či přednáší zájemcům, ale i sbírá vzpomínky pamětníků. Jak říká reportér, publicista a spisovatel Stanislav Motl v předmluvě knihy:

„Autorka svou knihou dává novou šanci tisícům bezejmenných lidí, padlých na cestách smrti. Dává jim šanci, aby, obrazně řečeno, opět ožili. Aby se, z prachu zapomnění, opět vrátili k nám…“

Jak vše začalo

Psal se rok 2010, kdy došlo pod vlivem Antonína Nešpora z Občanského spolku Lidice a badatele, amatérského historika Josefa Doškáře z Nového Boru k rozhodnutí Městecké zevrubně studovat historii pochodů smrti se zaujetím jí vlastním a představou, že musí osobně projít trasy někdejších pěších transportů smrti, kterými Němci od podzimu 1944 do jara 1945 hnali statisíce zubožených vězňů koncentračních táborů, včetně válečných zajatců, z evakuovaných pracovních i vyhlazovacích táborů před postupující frontou a vítězící Rudou armádou i Spojenci. Nejdříve se Městecká seznámila s pamětnicemi z řad Lidických žen i jejich přímými potomky. Nasbírala jejich vzpomínky i rady a přitom mnohokráte vyrazila ve stopách Lidických žen z KT Ravensbrὓck. Prošla tak někdejším nepřátelským územím až do Nového Boru, tak jako ony tenkrát. Celou trasu 470 kilometrů zvládla během několika dní, v jarním nečase a plískanicích, aby se co nejlépe do tehdejší situace vžila. Časem se její badatelský zájem rozrostl na celou problematiku pochodů smrti. To ovšem předpokládalo studium odborné literatury, návštěvy archivů doma i v zahraničí a učit se orientovat v dokumentech a historických souvislostech.

Nový Bor, květen 2020; Městem se celá skupina vzpomínkového pochodu procházela v rouškách; Foto archiv Mileny Městecké

Úctyhodná tradice

Po každé absolvované trase si ale nenechává Městecká své zážitky a poznatky pouze pro sebe a svůj zápisník. Pořádá besedy na školách i pro širokou veřejnost na toto téma, píše články do novin a časopisů a kontaktuje řadu regionálních badatelů, se kterými si vyměňuje zkušenosti i poznatky a o kterých se pak ve své knize též zmiňuje, jako o významných kronikářích tehdejších událostí. Městecká rovněž organizuje návštěvy koncentračních táborů a dalších významných míst, spojených s nacistickým terorem. Díky jmenovaným aktivitám se k ní časem přidávali další nadšenci, kteří s ní kratší i delší trasy též absolvovali. Městecká tak založila obdivuhodnou tradici, kdy příslušníci současné generace, která nezažila hrůzy války, zažívají na vlastní kůži, jak nepředstavitelně těžké bylo jít stovky kilometrů bez jídla a pití, špatně oblečení a za neustálého řevu nacistických stráží, bytí a střelby chůze neschopných.

„Naše současná generace má přibližování těchto hrůz za morální povinnost, když pamětníci odcházejí. Musíme si zas a znovu říkat, že druhá světová válka a nacistická Třetí říše měla znamenat vyhlazení Slovanů z mapy světa…“  dodává Městecká.

Musíme badatelku doplnit, její aktivity jsou mimořádně důležité právě dnes, kdy jsou čím dál zřetelnější snahy zkreslování dějiny, převracení událostí a vyvinění se fašistických Němců ze zločinů proti lidskosti, holokaustu, koncentračních táborů s plynovými komorami a spalovacími pecemi.

Spousta neznámých faktů a údajů

Kniha Mileny Městecké se ihned po svém vyjití stala stěžejním dílem současné české literatury faktu. První čtyři kapitoly popisují sled událostí, vedoucí autorku k detailnímu sledování anabáze utrpení Lidických žen v koncentračním táboře Ravensbrück a popisů rekonstrukce pochodů smrti, následuje kapitola Čechy zaplavily transporty smrti, dále pak Zajatci a ti, co vyšli první, ještě v zimě. I tato část publikace přináší spoustu málo nebo dokonce naprosto neznámých údajů, tentokrát o osudech válečných zajatců, především sovětských (kteří tvořili 2/3 až ¾ z celkového počtu), ke kterým se nacisté chovali obzvláště nelidsky, krutě a sadisticky. Městecká mj. pokládá otázku, proč nejsou statisticky podchyceny, nebo jen nedostatečně, včetně tzv. Stalagů (zkratka pro centrální zajatecké tábory), proč nebyly vybudovány na jejich místech památníky, ač po nich intenzivně volali bývalí vězni-zajatci, obzvláště ze západních zemí. Během práce se Městecká mnohokrát setkala s reakcemi, snižujícími utrpení a ztráty sovětských zajatců. To si lze vysvětlit pouze současnou oficiální protiruskou propagandou většinou médií a politiků a silně vše zavání novodobou cenzurou. Sedmá objemná kapitola pak shrnuje pod názvem, který dal jméno celé publikaci: Evropa v agonii pochodů smrti, která vrcholí historickou reminiscencí Zachránit životy a zachovatmír o Emily Hobhouseové, která jako první sdělila světu zprávy o britských koncentračních táborech pro jihoafrické Búry za tzv. druhé búrské války (1899-1902).

Letos slavíme 75. výročí vítězství nad fašismem

Díky pandemii koronaviru se mnoho oficiálních akcí nekonalo. Milena Městecká, jako organizátorka již zmíněných vzpomínkových pochodů, jich celou řadu ale i tak s přáteli absolvovala. Ptáme se tedy, jaký byl její vzpomínkový rok, o co v současné době bojuje a čím se v této tématice zabývá:

„Podařilo se nám navzdory situaci mnohé, první březnový pochod jsme stihli ještě projít bez omezení. Byl z Dětřichova, místa hrůzné nacistické porodnice pro nuceně nasazené dělnice z východu, kde většina novorozeňat zahynula a byly na nich i matkách prováděny lékařské pokusy, do cíle v Opatovci. Prošli jsme jej jako tehdy desetitisíce válečných zajatců. Na trase byl v Opatově rozvalený hrob pěti rudoarmějců, po našich urgencích jej obec teď právě dala do pořádku, dokonce umístí kolem něj kamery. Druhý pochod jsem v dubnu prošla s rouškou samostatně, z Údlic do Postoloprt. Obě místa patří k těm nepřipomínaným, v Údlicích je dlouhý čas zdevastovaný hromadný hrob 23 obětí, odstraněný pomník. Až letos došlo alespoň k umístění pamětní desky na zeď hřbitova. Hrob stále čeká na obnovu. Postoloprtský hrob a pomník existuje, ale kdo v něm je pohřben není známé, je téměř zcela zapomenut. Snažíme se o nápravu.“

Co dalšího se letos podařilo?

„V květnu jsme pak mohli jen symbolicky projít trasu po stopách Lidických žen do Nového Boru a to jen jeden den z celkových čtrnácti po ČR, německé hranice byly uzavřeny. A v den, kdy se poprvé otevřely, jsme prošli začátkem června pochod poslední, opět jen jeho českou část – z Fojtovic na Cínovec, připomněli si masakry a hroby po cestě dlouhé pouhých 6 km. Také hroby rudoarmějců, kteří tu položili životy na sklonku válku, kdy tudy Rudá armáda projížděla osvobodit Čechy a Prahu. Početné hroby obětí jsou i jinde v okolí, včetně těch neznámých na německé straně. Snad se je podaří projít příští rok. A následovala akce poslední, slavnost u hromadného hrobu 145 obětí pochodu smrti v Choustníkově Hradišti. V plánu máme projít zde vzpomínkový pochod v únoru příštího roku – v zimě za krutých mrazů roku 1945 jej absolvovali i oni. A byli cestou masakrováni.

Ve Fojtovicích za deště; Foto archiv Mileny Městecké

Pochody jako každoročně doplnilo pátrání u nás, jak po neznámých hrobech, například na mariánskolázeňském hřbitově, tak v archivech, pokud byly otevřeny a ve spolupráci s kolegy badateli, od Tachova až po Moravu či Jeseník, tedy opět po celé republice. A přibyly nové připomínky obětí, např. se povedlo odhalit infopanel v Mladoticích na paměť Transportů smrti v Žihli.“

Velký kus osvětové práce

Závěrem je třeba říci, že Milena Městecká vše dělá ve svém volném čase, zadarmo a navíc úspěšně nahrazuje práci oficiálních historiků. V současnosti pracuje na turistickém průvodci Procházky po stopách pietních míst druhé světové války, dokončila překlad z angličtiny knihy o Emily Hobhouseové, která jako první odsoudila britské koncentrační tábory v tzv. Burské válce a intenzivně sbírá materiál pro svou další knihu Za zapomenutými Slovany, kteří byli saskými a dánskými nájezdy podmaněni na svých historických územích na severu Evropy, a poté germanizováni a asimilováni, čímž se ztratily celé kmeny Polabských Slovanů, jejich kultura a jazyk.

Milena Městecká s oceněním CSBS Česká Lípa zjara tohoto roku; Foto archiv Mileny Městecké

Ivan Černý