Pět minut s fotografkou Veronikou Pilařovou

Jmenovaná umělkyně patří s Lenkou Hatašovou k současné špičce české ženské fotografie. Ač žije a tvoří na Benešovsku, našla si čas pro naši redakci, abychom se mohli sejít na kávu a „pár vět“ v populární pražské umělecké Café 23, kavárně na Senovážném náměstí. Zde se pravidelně pořádají výstavy výtvarného umění, včetně děl předních domácích i zahraničních fotografů. Lepší místo pro rozhovor bychom těžko mohli zvolit.

Foto: Veronika Pilařová

„Každá fotografie vypráví svůj příběh, je jedinečná, a má své kouzlo…“

Tak zní motto představované fotografky, která svého času pracovala s analogovou zrcadlovkou. Z kraje milénia si pořídila svůj první digitální fotoaparát a záhy vstoupila na domácí scénu. Co nám tím bonmotem ale chce říci?

„Je to jednoduché,“ usmívá se půvabná mladá žena. „Snažím se nejenom dobře nafotit cíl svého zájmu, ale i něco svého do oné fotografie vnést. Ať již je to architektura, portrét, událost, nebo nějaký předmět.“

Tvůrčí záběr Veroniky Pilařové je široký. Nejraději má ale dle svých slov reportáže, portréty a noční fotografování. Jako jedna z mála se věnuje i tzv. makrofotografii, což jest to, co člověk pouhým okem nevidí. Spektrum jejích námětů je tedy úctyhodné, což vyjadřuje v jedné větě: „Tematické focení mne též velmi baví, focení steampunku obzvláště…“

Jak všechno začalo?

Veronika se narodila koncem sedmdesátých let minulého století v Plzni, posléze žila v Českých Budějovicích a dále pak v Praze. Takříkajíc díru do světa udělala svého času v časopisech Praktik, Blesk Hobby, Receptář nebo Paní domu, Chatař a chalupář a v neposlední řadě Udělej si sám, kde měla své rubriky – psaní návodů i nafotografování tvůrčích postupů a rad, jak pracovat s nejrůznějšími materiály a vyrábět si doma ve volném čase užitkové věci i krásná díla.

„Dělala jsem to moc ráda…“ vzpomíná fotografka Pilařová. „Vzniklo to na základě mé lektorské činnosti z různých výtvarných workshopů. Přišla jsem fotografování na chuť, velkou motivací byly uveřejněné snímky.“ A tak se stalo fotografování pro Veroniku koníčkem a vášní i každodenní součástí jejího života. Ten kolem sebe vnímá ze všech úhlů. A zdařile i neotřele pak zvěčňuje místa, tváře a postavy, emoce a lidské pocity.

Základem dobrého snímku je postřeh, výtvarné vidění i trocha štěstí

Veronika Pilařová má za sebou dlouhou řadu úspěšných výstav a prezentací na řadě míst republiky. Ráda pořádá fotografické workshopy i výlety, na kterých předává své zkušenosti z fotografického světa. Denním chlebem je jí však portrétování rodin s jejich vzácnými okamžiky, od svateb přes „těhulky“ až po děti a prarodiče. Ráda fotografuje starou techniku, autoveterány a urbex nevyjímaje. Občas si odskočí do sféry uměleckých aktů a před časem vzbudil velká zájem veřejnosti i odborné kritiky její cyklus nazvaný Sedm hříchů. Zcela pravidelně jsou vydávány i kalendáře z její foto tvorby.

Jak jsme již shora naznačili, dalším z velkých koníčku fotografky Pilařové je cestování, kde, samozřejmě, nedá aparát z ruky. Její neotřelé snímky, kupříkladu z Benátek, Kuby či sladké Francie jsou mimo jiné vhodným dekorativním uměním do interiérů soukromých i veřejných. Vyprávění o tom, kde všude a konkrétně, co na svých cestách fotografovala, je na samostatný článek a zanedlouho se k tomuto tématu vrátíme. Jen je třeba dodat, že v současnosti připravuje velkou výstavu snímků s požáry trápené Austrálie, kdy by se její fotografie měly uměnímilovné společnosti představit na charitativní aukci, jejíž výsledek bude předán pražskému australskému zastupitelství, jako gesto přátelské pomoci nejvíce postižené oblasti.

Matička Praha – srdeční záležitost

Jedním z nejoblíbenějších a nejfrekventovanějších námětů Veroniky Pilařové je naše Stověžatá, kterou portrétuje při každé příležitosti, v každou roční dobu i denní, či noční hodinu. „Praha je pro mě nejpůvabnější město světa. Vždy objevím něco nového a ráda se toulám starými uličkami za rozbřesku, kdy je ještě nezaplaví davy turistů…“

Právě při této práci vyniká výtvarné vidění fotografky Pilařové, jejíž momentky bychom klidně mohli vydávat za fotobrazy. Snadno se o tom můžeme přesvědčit na internetovém portálu Miluju Prahu, kde jsou její úžasné snímky, jak denní, tak i noční, k vidění. Často se zúčastňuje kulturních akcí včetně výstav v populární Jindřišské věži v Praze. Při této příležitosti je třeba připomenout, že záběry Veroniky před časem ilustrovaly i knihu publicisty Davida Černého 25 tajemství Prahy, kterou vydalo nakladatelství Grada.

Free Art Friday

Veronika Pilařová je rovněž jednou z umělkyň, která se v nedávné době ráda zúčastňovala úžasné pravidelné výstavní akce, která je v současné době díky epidemii Koranoviru pozastavená.  Na Free Art Friday se můžeme těšit koncem roku nebo začátkem roku 2021. Myšlenka projektu je geniálně jednoduchá. Oslovený výtvarník odnese své dílo, ať již grafiku, malbu nebo třeba fotografii, na pořádající společnosti vybrané místo, k vystavení. Zde si ho zdarma po ukončení výstavy může kterýkoliv zájemce vzít. Zájem široké veřejnosti je neskutečný a vysoce převyšuje běžné návštěvy kamenných galerií. Akce tak splňuje dva předpoklady – zvyšuje zájem lidí o výtvarné umění a představuje nové tvůrčí tváře. Na jedné z posledních prezentací v prostorách Metra Veronika Pilařová vystavovala spolu s výtvarníkem  Janem Soukupem.

„Potěšily mne dvě japonské slečny,“ vzpomíná Pilarová, „které prahly po mé černobílé fotografii Velorexu, hadraplánu či splašeným trubkám, jak se tomuto původně invalidnímu vozíku v padesátých letech minulého století říkalo. Fotky si byly zamluvit téměř ihned po zahájení výstavy. Do paměti se mi vryla jejich nelíčená radost, že uspěly. Jejich zájem pro mne byl tou nejvyšší odměnou, nad všechny honoráře. A mám radost, že mohu říkat, že mé dílko nyní zdobí i nějaký japonský interiér…“

Tímto se dostáváme k charitativním akcím, kterých se fotografka Pilařová hojně zúčastňuje. Výtěžek z dražby je věnován nejpotřebnějším, jako kupříkladu SOS vesničkám.

Čas pro náš rozhovor vypršel. Veronika Pilařová má ale poslední slova, ve kterých shrnuje:

„Fotografování mne baví a naplňuje…“

Ivan Černý