IVAN BUKOVSKÝ – 70

Pražské výtvarné jaro korunuje jedinečná souborná výstava známého českého figuralisty, konající se v pražském Královském letohrádku. Průřez celoživotní tvorbou této ojedinělé tvůrčí osobnosti pořádá Kancelář prezidenta republiky, Správa Pražského hradu a Sdružení MOZAIKA. Těšit se mohou milovníci výtvarného umění na desítky velkoplošných pláten z ateliéru doayena naší současné výtvarné scény, kde Bukovský bezesporu hraje příslovečné první housle.

Ivan Bukovský. Zdroj: Foto archiv

Tak zněla úvodní slova pozvánky na jedinečnou prezentaci představitele české expresivní figurace druhé poloviny 20. stoletím, úspěšně vzdorujícího postmoderně a konceptualismu. Výstava se měla realizovat od 8. 4. do 6. 7. tohoto roku. Vzhledem ale k pozastavení (nejenom) všech kulturních akcí v ČR, je i tato výstava posunuta na čas, až opadne epidemie koronaviru. Nový termín ještě není určen, včas však o něm naše čtenáře budeme informovat. Jako malý předkrm zmiňované výstavy ale uveřejňujeme následující řádky. 

Umělec, o kterém se mluví

Osud byl židovským rodičům Ivana Bukovskému mimořádně nakloněn. Seznámili se totiž po nacistickém umístění v Terezíně, kde k sobě zahořeli příslovečnou láskou a měli to štěstí, že oba přežili – otec Otto Schwarz v roce 1944 deportaci do likvidačního koncentračního tábora Osvětim, kde se dočkal osvobození a matka Marianna prošla peklem Ravensbὓcku i pobočního lágru Bergen-Bergen. Ivánek se jim narodil čtyři roky po válce, v Praze 6. 6. 1949. Ve šťastném rodinném prostředí vyrůstal ovlivněn spíše křesťanskou kulturou a řeckou mytologií. Židovskou kulturu objevil až při návštěvě příbuzných v Izraeli roku 1964, kde si plně uvědomil své kořeny, osudy rodičů za holokaustu i celého Židovstva, což však pro něho znamenalo i zásadní budoucí orientaci ve výtvarné tvorbě.

Ivan Bukovský, malíř a středoškolský pedagog, maloval od raného dětství, jak se můžeme mj. dočíst v jeho autobiograficky laděné publikaci Ivan Bukovský – Retrospective (vyšlo s anglickým překladem v roce 2014 v Příbrami), rodiči ve svých uměleckých snahách podporován. V letech 1964 – 68 absolvoval Výtvarnou školu Václava Holara, o tři roky později nastupuje na AVU v Praze, do ateliéru prof. Jana Smetany. Jako výrazný talent obdržel v létě 1974 studentskou Cenu 17. Listopadu. V roce 1976 poprvé samostatně vystavuje v legendární Malé galerii Divadla v Nerudovce. Z řady jeho prezentací té doby nezapomeňme alespoň na Bukovského účast na významné generační Výstavě mladých v Mánesu 1976.

Po absolvování AVU v témže roce se žení a posléze se stěhuje, zprvu na Dobříš a později do Příbrami, kde žije, tvoří a přednáší dodnes. Ve své tvorbě se celoživotně věnuje figuře a portrétu. Od klasického pojetí a realismu až po snové či abstraktní vyjádření, s respektováním základním zákonům malby a obrysům. Pro náměty si chodí v posledních letech čím dál více do mytologie a judaismu..

Z tvůrčího dotazníku

Ivan Bukovský se roku 1978 zúčastnil neoficiální generační skupinové výstavy Konfrontace. Se svým spolužákem z Akademie, Jiřím Sozanským byl spoluorganizátorem prvního ze tří výtvarných sympozií v Terezíně 1980.

Bukovský byl členem výtvarné skupiny Lipany (1991 – 1992), SVU Mánes (1992 – 2013) a Středočeského sdružení výtvarníků. Po odchodu z SVZ Mánes je členem Volného sdružení M (založeno 2013).

Tvorba Bukovského je ověnčena řadou významných ocenění. Mimo jiné si odnesl Cenu za kresbu z trienále protiválečné kresby a grafiky z polského Majdanku, ze Španělska pak Cenu Fundación Barcélo a opakovaně z Itálie Cenu kritiky. Zastoupen je v domácích i zahraničních sbírkách a má za sebou desítky a desítky samostatných i společných výstav doma i ve světě.

Slovo kunsthistorika

Odborník na slovo vzatý, doktor Jan Kříž, dlouhodobě se zabývají jmenovaným malířem a jeho dílem, neskrývá své nadšení. Jeho názory shrnuje i další z kunsthistoriků, Bohumil Bachratý: „ Ivan Bukovský byl a je věrným a důsledným figuralistou.  Malířem s osudem i břemenem velkého a věčného námětu, tématu člověka a člověčenství. Bukovský je malířem permanentní figurace. Zároveň umělcem v širších souvislostech s našim i evropským uměním…“

Jan Kříž nám vysvětluje: „Již nejranější Bukovského práce dávají znát, že se jedná o mimořádně nadaného malíře. Barevná pasta je jeho živel, dovede s ní mistrně vyjádřit vše, co cítí a chce vyslovit. V českém umění navázal, ještě za studií na AVU, na doma postupně obnovovaný zájem o figuratitvní a figurální tvorbu, svého času zastíněnou žádaným tzv. socialistickým realismem. Ovlivněn byl bezesporu i „novou figurací“, která k nám přišla z Paříže v polovině šedesátých let minulého století. Ke strastiplnému údělu člověka, svému věčnému tématu, se Bukovský vyjádřil již za studií. Mimořádný význam měla jeho účast na sympoziu a výstavní akci mladších spřízněných výtvarníků Terezín 80. Kobky bývalého koncentračního tábora poskytly prostor realizaci výmluvného protestu proti útlaku a násilí na člověku…“
Jednalo se o úžasné protiválečné gesto, výmluvné i dnes, kdy píšeme jednadvacáté století, a svět se non stop zmítá v řadě válečných střetů, které se místy odehrávají opět zase i v Evropě…

Ve vzpomínaném Terezíně Bukovský mj. zúročil skutečnost, že i jeho rodiče si tudy prošli během druhé světové války svou Golgotu. Od sedmdesátých let se v jeho tvorbě objevují schématické prostory, ohraničené betonovými zdmi, kde se lidé proměňují v pouhé stíny. Obraz se od reportážního příběhu trvale stočil k vrývavému symbolu. Umělcův úděsný pohled do továrny na smrt ho přivedl k tomu, že svým štětcem s účastí dodnes dovede vyjádřit tragiku zběsile agresivních sil zešílevšího lidstva.

A jak dodává Dr. Jan Kříž: „Vývoj u Ivana Bukovského ale směřuje dál, nebo ještě lépe, stáčí se zpět do kulturní historie.  V dalších obrazech, velkoplošných plátnech či triptychách, inspirován řeckou klasikou a židovsko-křesťanskou mytologií, nebo spíše mýty, se malíř táže starozákonních proroků po hlubinách duchovního poznání, po smyslu a ceně života…“

Ivan Bukovský se sám do postav stylizuje, jakoby tím navazoval na pozdní díla Rembrandtova. Obsah čteme již z názvů obrazů: Ikarův pád, Ahasvér, Job, Salome či Abrahám hovoří s Bohem a dalších Bukovského pláten, která budou k vidění na shora zmíněné výstavě na Pražském Hradě.

Lépe jednou vidět, než desetkrát slyšet či číst

Poslední retrospektivní výstavu měl Ivan Bukovský před cca patnácti lety v Příbrami. 

PhDr. Jiří Jaskmanický, kurátor a organizátor výstavy závěrem shrnuje: „Výstava I.B – 70 není ohlédnutím, ale zprávou o malířově tvorbě od výchozího bodu do současnosti,“ říká Jaskmanický. Pro vnímavé oči je bohatá tvůrcovým poutem k barokně monumentální výpovědi o podstatě individuálního bytí, sugestivně zachycené barvou na plátně. Vystavovaná díla reprezentují Bukovského tvorbu, čítající několik dekád. Jedná se o umění, které má takříkajíc „člověka chytit za pačesy a protáhnout ho trním“, řečeno Bukovského slovy…“

V Královském letohrádku na Pražském hradě tedy budou mít možnost milovníci umění shlédnout dílo neústupného muže, který maluje přes šedesát let.

„A kdy že to bude?“ ptá se zvídavý čtenář. Na tuto otázku odpovíme ihned, jakmile přijde ten správný čas.

Ivan Černý